Víte jaké je to být ošklivá? Nesmět se usmívat mimo domov? Já jo.

31. ledna 2015 v 10:17 |  Zápisky
Píšu to jako nějakej drasťák co?



Pro mě to drastické bylo. Bylo mi patnáct let. Puberta. Všechno záleželo na vzhledu, netvrdím že teď už ne. Záleželo mi na tom nebýt ta tichá holka bez úsměvu ve třetí lavici, co se baví s těmi vesnickými pipkami poblíž sebe. Nevzaly mě mezi sebe, jak by mohly. Možná o tom uvažovaly, jeden den, když jsem přišla od kadeřnice s blond melírem, nebo když jsem se oblékla v jejich stylu: silonky, šorty, velká podprsenka, tílko a zamotaný drdol. Stejně bych si s nimi neměla nikdy co říct, neumím se bavit s těmito lidmi, a jsem šťastná že už ani nechci.
Mým největším problémem, který se konečně vyřešil až začátkem prváku, byl můj chrup. Nevím proč to takhle vyšlo, malá huba, velký zuby.
Za špičáky byly stoličky, které musely ven.

Pak už to šlo samo, do měsíce byly na svém místě a další dva roky si s nimi zubař hrál .. sem tam sem tam -_-

Nemůžu říct že bych díky tomu byla společenštější, ale rozhodně se cítím líp! I díky tomu, že jsem zhubla, ale o tom zase někdy jidny :)
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.